Výroba a šíření audiovizuálních děl

I v důsledku vývoje technických prostředků, se obce stále častěji stávají výrobci audiovizuálních děl (technická povaha záznamu a nosiče nehraje roli).

zákon č.273/1993 Sb., o audiovizi upravuje (mimo jiné i) povinnosti výrobce audiovizuálního díla. Je zapotřebí upozornit zejména na povinnosti týkající se označování audiovizuálních děl (§3 zákona) a nabídkovou povinnost vůči Národnímu filmovému archivu (§7 zákona).

Lze předpokládat, že obec nebude zvukově obrazový záznam vyrábět, rozmnožovat a nahrávat (a veřejně šířit) za účelem jeho komerčního využití (tj. že cena záznamu bude vyšší, než související náklady) a výroba propagačního filmu nebude tedy živností (č.22 ve smyslu nařízení vlády č.469/2000 Sb.).

Je však zapotřebí vycházet z předpokladu, že takové audiovizuální dílo bude zároveň dílem ve smyslu autorského zákona (zákona č.121/2000 Sb.) a proto se i na takové dílo vztahují příslušná ustanovení autorského zákona, zejména §62 až §64. Za autora audiovizuálního díla se považuje jeho režisér. Díla jiných autorů (např. díla hudebního, výtvarného, literárního, případně výkony výkonných umělců) lze zpracovat a zařadit do audiovizuálního díla jen se souhlasem jejich autorů.

Bude-li pro obec zhotovovat audiovizuální dílo někdo jiný, je pro obec užitečné, aby v příslušné smlouvě bylo zakotveno ujednání, kterým zhotovitel bude obci (jako výrobci audiovizuálního díla) garantovat dodržení práv autorů děl audiovizuálně užitých. Obec se stává nositelem práva výrobce zvukově obrazového záznamu (ve smyslu §79 až § 82 autorského zákona) k takto vyrobenému audiovizuálnímu dílu.

PhDr. Alena Mockovčiaková
4. prosince 2006